Armáda mezi námi: „Voják není jen ten se zbraní“

Armádu často potkáváme spíš z dálky – na přehlídkách nebo při krizových situacích, kdy je potřeba rychle pomoci. Méně už ji vnímáme jako součást běžného života, a ještě méně víme, kdo vlastně stojí za jejím každodenním fungováním V dalším dílu seriálu Armáda mezi námi, proto otevíráme dveře do zákulisí 53. pluku průzkumu a elektronického boje. Společně s vrchním praporčíkem, tedy jedním z klíčových lidí, kteří drží jednotku pohromadě, se podíváme na to, jak vypadá skutečný život vojáka, co všechno obnáší služba a proč rozhodně nejde jen o „běhání se zbraní“.

Jaká je podle vás nejčastější představa veřejnosti o vojácích a kde se míjí s realitou?

Veřejnost často vnímá vojáka jako člověka, který běhá po bojišti se zbraní. To samozřejmě k profesi patří. Je to jedna ze základních dovedností každého vojáka.

Realita je ale mnohem širší. Moderní armáda stojí na celé řadě odborností. Vojáci pracují s moderními technologiemi, ať už jde o spojovací, průzkumné nebo jiné specializované prostředky, vzdělávají se, učí se jazyky a připravují se na činnost v náročném prostředí.

Dnešní voják tedy není jen bojovník. Je to zároveň technik, řidič, zdravotník nebo specialista ve své oblasti. Každý má svou odbornost, ale zároveň musí zvládnout i základní vojenské úkoly.

Zjednodušeně řečeno – voják není jen uniforma. Je to osobnost, která v sobě spojuje více rolí.

Co všechno musí člověk zvládnout, než se stane vojákem?

Už samotný vstup do armády není jednoduchý. Uchazeč musí projít zdravotními, psychologickými i fyzickými testy.

Následuje základní výcvik, který pro mnoho lidí znamená první skutečné setkání s armádní realitou. Jedním z nejtěžších momentů bývá odloučení od rodiny. Najednou nejste doma, nemůžete řešit běžné každodenní situace a musíte se plně soustředit na výcvik.

Po jeho absolvování začíná odborná příprava. Voják se vzdělává ve své specializaci, absolvuje kurzy a školení. Vedle toho probíhá i vševojsková příprava, tedy například střelecký, zdravotnický nebo taktický výcvik a příprava na přežití v náročných podmínkách.

Cílem je vychovat soběstačného vojáka, který obstojí v různých situacích – včetně těch nečekaných.

V čem se liší vojenské a civilní profese, třeba u technických oborů?

Rozdíl je v tom, že voják není jen specialista.

Například IT odborník v civilu pracuje zpravidla v komfortním prostředí a soustředí se hlavně na svou odbornost. Voják-specialista musí zvládnout totéž, ale i v polních podmínkách, při výcviku nebo nasazení, často v nekomfortním prostředí a za různých klimatických podmínek.

Navíc musí být připraven kdykoliv přejít z odborné činnosti do vojenské role. Právě kombinace odbornosti a vojenské připravenosti je to, co dělá vojáka vojákem.

Jakou roli hraje vzdělávání a zkušenosti z nasazení?

Vzdělávání je součástí celé vojenské kariéry. Nejde jen o základní přípravu nebo jeden kurz na začátku služby. Voják se musí průběžně zdokonalovat, zvyšovat svou odbornost, fyzickou připravenost i schopnost reagovat na nové situace.

Velkou roli hrají také zkušenosti ze zahraničních operací. Právě tam voják často v praxi ověří to, co se naučil při výcviku. Zároveň získává nové zkušenosti, které jsou po návratu velmi cenné pro ostatní.

Důležité je, že si je nenechává pro sebe. Předává je kolegům, mladším vojákům i celé jednotce. Tím se armáda posouvá dál.

Jaké profese v armádě lidé nejčastěji přehlížejí?

Veřejnost často vidí hlavně bojovou část armády. Jenže armáda stojí na širokém spektru profesí, bez kterých by nemohla fungovat.

Jsou tady kuchaři, dílenští specialisté, řidiči, plánovači, ekonomové, lidé odpovědní za materiál, sklady, pohonné hmoty, IT techniku, administrativní pracovníci. Důležitá je zdravotnická služba, psychologická podpora, právní zabezpečení i duchovní služba. A samozřejmě také komunikace směrem k veřejnosti.

Je to komplexní systém, kde má každá role své místo. I zdánlivě základní funkce může nést velkou odpovědnost. Například řidič neodpovídá jen za vozidlo, ale také za materiál a lidi, které převáží. I taková základní funkce vyžaduje pečlivost, spolehlivost a zodpovědnost.

Co by veřejnost nejvíc překvapilo, kdyby viděla armádu zevnitř?

Rozsah plánování a přípravy. Lidé nás vidí hlavně na veřejných akcích nebo při krizových situacích, jako jsou například povodně. Co ale vidět není, je dlouhodobé plánování – logistické, personální, výcvikové i organizační.

Všechno se musí důkladně promyslet, plánovat a optimalizovat. Nejde jen o to někam poslat lidi a techniku. Musíte vědět proč, kolik, kam, kdy a s jakým zabezpečením. Každý krok má svůj důvod, aby byl výsledek efektivní.

Nejde tedy jen o samotný výkon, který veřejnost vidí navenek. Důležitý je celý proces, který mu předchází.

Jakou roli hraje 53. pluk ve vztahu k Opavě?

Podle mě jsme součástí města. Mnoho vojáků sem sice dojíždí, ale velká část se tu postupně usadí, založí rodiny a žije tady. Máme historickou vazbu na posádku a dlouhodobě spolupracujeme s městem.

Zároveň se snažíme být otevření směrem k veřejnosti. Chceme lidem ukazovat, co děláme, a dáváme jim možnost stát se součástí pluku – ať už jako vojáci z povolání, nebo jako civilní zaměstnanci.

Koho vlastně hledáte? Kdo u vás najde uplatnění?

Jsme specializovaný pluk, takže vítáme lidi s technickým zaměřením, zejména v oblasti elektro nebo IT.

Důležité jsou ale i jazykové znalosti, schopnost se dál vzdělávat a celková motivace. Hledáme lidi, kteří na sobě chtějí pracovat a přijmou specifika vojenské služby.

Zároveň armáda nabízí uplatnění i v celé řadě dalších oblastí – od logistiky přes ekonomiku až po další podpůrné profese. Někdo může začít na základní funkci, postupně získávat zkušenosti, vzdělání i praxi a vypracovat se dál.

Důležité je chtít na sobě pracovat. Armáda dokáže nabídnout směr, vzdělávání i kariéru, ale člověk musí přijmout i odpovědnost, která s uniformou souvisí.

Jak důležitá je v armádě týmovost?

Zásadní. Vojáci spolu tráví hodně času a procházejí náročnými situacemi – pracovně i osobně. Právě v těch chvílích je důležité, že drží při sobě. Říká se, že silný voják znamená silnou jednotku. Platí to ale i obráceně – silná jednotka dokáže podržet jednotlivce.

Velkou roli v tom hraje praporčický a rotmistrovský sbor. Tito naši „stříbrní“, jsou páteří armády. Drží systém pohromadě, propojují velení s vojáky a pomáhají udržet každodenní chod jednotky. Nejde jen o práci. Je to o důvěře, odpovědnosti a vzájemné podpoře.

Může voják svoje dovednosti využít i mimo službu?

Určitě. Vycvičený voják je připravený pomoci i v běžném životě – například u dopravní nehody nebo v jiné krizové situaci, kdy jde o záchranu života. A to není teorie, ale praxe. Dovednosti, které voják získá, mají reálné využití i mimo armádu. Patří k nim schopnost zachovat klid, rychle se rozhodovat, pomoci druhému člověku a převzít odpovědnost ve chvíli, kdy je to potřeba.

Patří ke službě i vztah k tradicím a historii?

Jednoznačně. Voják by měl znát nejen svou odbornost, ale i historii a tradice, na které navazuje. Služba není jen zaměstnání. Je to také vědomí, že člověk je součástí něčeho, co ho přesahuje.

Důležité jsou pro mě i pietní akty. Připomínáme si při nich ty, kteří sloužili před námi, včetně kolegů, kteří položili život v nasazení. Není to formalita. Je to projev úcty a pokory.

I to podle mě k vojákovi patří – nezapomínat, odkud přicházíme, komu vděčíme za příklad a proč tu službu vlastně děláme.

Na co jste jako vrchní praporčík nejvíc hrdý?

Na své vojáky. Na jejich službu, obětavost a schopnost zvládat náročné situace, včetně odloučení od rodiny. Často plní úkoly i na úkor vlastního komfortu.

To je pro mě zásadní. Vědomí, že služba není jen o výhodách, ale především o závazku.

Jsem hrdý na to, že když přijde těžká situace, vojáci dokážou táhnout za jeden provaz. Bez ohledu na hodnost nebo funkci. V tu chvíli se ukáže skutečná síla týmu.

Co pro vás osobně znamená služba v armádě?

Je to srdcová záležitost a splněný sen. Chtěl jsem být vojákem odmala a nikdy jsem to nedělal kvůli penězům. Je to životní cesta, která s sebou nese odpovědnost, ale i hrdost. Vnímám to jako službu – nejen státu, ale i lidem, rodinám a celé společnosti.

Když to řeknu s nadsázkou, možná mi ten směr někdo předurčil už při narození. Narodil jsem se ve Vítkově a málem to bylo už v sanitce. Když mě nakonec přivezli na porodní sál, netekla teplá voda. Sestřička tehdy prohodila, „Opláchněte ho studenou, jednou bude vojačisko.“

praporčík Pavel Kuděla

V Armádě České republiky působí od roku 1997, kdy zahájil studium na Vojenské střední škole v Brně. Po jejím absolvování nastoupil k 7. mechanizované brigádě, kde postupně zastával řadu štábních i velitelských funkcí a absolvoval domácí i zahraniční kurzy včetně operačních nasazení.

V roce 2019 přešel k 53. pluku průzkumu a elektronického boje, kde působil jako instruktor bojové přípravy. Od 1. ledna 2026 zastává funkci vrchního praporčíka pluku.

Co je vrchní praporčík a co má na starosti?

Vrchní praporčík patří mezi nejzkušenější poddůstojníky v armádě. Jeho role je často přirovnávána k „pravé ruce velitele“ a zároveň k mostu mezi velením a vojáky. 

V praxi má na starosti především každodenní fungování jednotky z pohledu lidí. Přenáší informace mezi vojáky a velením, naslouchá jejich potřebám a pomáhá řešit problémy, které se v průběhu služby objevují. 

Současně se podílí na řízení výcviku, vzdělávání a kariérního rozvoje vojáků. Sleduje, jak jsou připraveni, a navrhuje změny nebo zlepšení.

K jeho odpovědnosti patří i oblast kázně, vystupování a vojenských tradic. Podporuje rozhodnutí velitele a pomáhá udržovat standardy jednotky.