- 22.4.2025
Cvičení Federated Cloud 2025 patří k největším a nejkomplexnějším akcím spojovacího vojska Armády České republiky v letošním roce. Do plnění náročných úkolů se zapojili také specialisté z 53. pluku průzkumu a elektronického boje. Jak takové cvičení probíhá, co všechno obnáší práce spojařů a s jakými systémy pracují nám popsali příslušníci oddělení komunikačních a informačních systémů 53. pluku.
Jaké byly vaše hlavní úkoly v rámci cvičení FECL 2025?
Působili jsme rozděleni do několika týmů. V Hranicích na Moravě jsme měli na starost nastavení a rozběhnutí veškerých informačních technologií na místě velení – od serverů, datových úložišť, počítačového vybavení a telefonního spojení až po propojení s vlastními senzory. Patřil mezi ně i nový pasivní sledovací systém DPET.
Týmy působící v Lipníku nad Bečvou a v Bechyni zajišťovaly tzv. taktické spojení. Zjednodušeně řečeno – konfigurovaly a testovaly přenos dat mezi jednotkami na různou vzdálenost, od přímé viditelnosti až po satelitní spojení s dosahem prakticky po celém světě. Využívali jsme k tomu novou techniku, moderní radiostanice, včetně spojovací techniky ve vozidlech TITUS a další spojovací prostředky.
Cvičení FECL 2025 probíhá každý rok. Jsou mezi jednotlivými ročníky nějaké návaznosti?
Rozhodně ano. Technika se neustále vyvíjí, a s tím se musí vyvíjet i my. Každý ročník navazuje na ten předchozí – vylepšujeme postupy, školíme nové osádky a předáváme si zkušenosti. Právě sdílení know-how v komunitě spojařů je klíčem k tomu, aby spojení fungovalo lépe a spolehlivěji.
Je ale důležité zdůraznit, že FECL není jen cvičení spojařů. Aktivně se zapojují i štábní pracovníci, kteří řídí velení a rozhodovací procesy. Ti využívají specifické informační nástroje a software – a my jsme tu od toho, abychom jim zajistili, že vše poběží tak, jak má. Jsme služba v tom nejlepším smyslu slova.
Jak probíhají přípravy na takový typ cvičení? Asi to není otázka jednoho dne...
To rozhodně ne. Protože se cvičení koná každoročně, přípravy na další ročník začínají téměř okamžitě po skončení toho předchozího. Každý ročník nám ukáže oblasti, které je potřeba zlepšit nebo přizpůsobit aktuálním podmínkám a technologiím.
Intenzivně se na něj připravujeme zhruba půl roku. Plánuje se každý detail – rozvržení týmů, techniky, nastavení procesů. Pracujeme s různými podpůrnými systémy a nástroji, bez kterých by se to dnes už neobešlo. Několik týdnů před začátkem pak probíhají spojovací nácviky, kde se ladí samotná technika, aby bylo vše připravené. A když dorazíme na cvičení, každý ví, co má dělat – díky tomu může všechno běžet jako dobře namazaný stroj.
S jakou technikou jste po všech těch přípravách na FECLu cvičili?
Používali jsme prakticky všechny typy spojovací techniky – od radiostanic až po plně vybavená místa velení, včetně notebooků, serverů a síťových prvků. K dispozici jsme měli také moderní štábní a spojovací vozidla TITUS, do nichž je většina této technologie přímo integrována. Naši kluci z 53. pluku při konfiguraci těchto vozidel sehráli klíčovou roli – patří k nejzkušenějším spojařům v rámci Armády ČR a v mnoha případech patřili k týmu, který konfiguraci vedl a metodicky řídil. Z 53. pluku byl na cvičení nasazen i mobilní rušič STARKOM z výzbroje 532. praporu elektronického boje.
Takže jste cvičili i spojení v prostředí, kde byly nasazeny rušiče?
Přesně tak – a byla to skvělá příležitost. Pro mnoho spojařů z jiných jednotek to byla vůbec první zkušenost s tím, jak se spojení chová, když je cíleně rušeno. Mohli si vyzkoušet, co všechno se v takové situaci dá dělat, a hlavně, co už ne. Taková zkušenost se hodí při každém budoucím nasazení.
Dokázali byste čtenářům přiblížit, jak vypadá vaše pracoviště v reálu?
Představte si spojovací vozidlo, ve kterém sedíte na zabudované sedačce, před sebou monitor, klávesnici, myš, radiostanici a interkom. Prostor je omezený, komfort taky nečekejte – ale dá se na to zvyknout.
Na FECLu jsme měli navíc k tomu ještě postavený stan, který sloužil jako zázemí pro meetingy, breifingy a brainstormingy. Probíhala tam i konfigurace přenosných zařízení. Všechno bylo propojené, takže spoustu věcí jsme mohli nastavovat i na dálku – právě ze stanu. A nesmíme zapomenout na jeden z nejužitečnějších pomocníků: kávovar. Vedle mozkových závitů to byl asi nejvíce vytížený stroj.
To zní, jako byste na cvičení moc nenaspali...
To je pravda. Většinou jsme pracovali 12 až 14 hodin denně. K tomu nějaký čas na jídlo, hygienu, pár hodin spánku – a znovu zpátky do práce. Na druhou stranu, musíme poděkovat logistům za jejich podporu a celkové zabezpečení. Bez nich bychom se nemohli naplno věnovat naší práci.
Pojďme se ještě vrátit k technologiím. Dokázali byste porovnat současné systémy s těmi, které jste používali třeba před deseti lety?
Jednoznačně. Ten rozdíl je obrovský. Někteří z nás si ještě pamatují elektronková rádia a analogová zařízení – a to je jako srovnávat starý pevný telefon s otočným ciferníkem s dnešním chytrým telefonem.
Dnešní systémy jsou mnohem komplexnější a robustnější. Nejde jen o to zapnout zařízení – musí se přesně nastavit, co se má kam přenášet, jakým způsobem, a co je vůbec důležité přenášet. A právě proto byli na cvičení i zástupci dalších odborností, nejen spojaři. My totiž všechno to spojení děláme hlavně pro ně – aby mohli řídit, rozhodovat a plánovat na vojenských cvičeních, v míru i v reálných operacích.
Zažijete na takovém cvičení i nějakou legraci, nebo je všechno jen vážné a spojaři působí jako sivé tváře zírající do monitorů?
Bez humoru by to nešlo – a rozhodně ne dva týdny v kuse. Jsme normální lidi, kteří umí zabrat, když je potřeba, ale umíme se i uvolnit a zasmát. Někdy stačí málo – třeba když si kolega omylem nasedne do vozidla jiné jednotky a pak se diví, že má „nového“ řidiče.
Kdybyste měli cvičení FECL 2025 zhodnotit – co vás na něm nejvíce obohatilo?
Je to intenzivních čtrnáct dní, kdy se naplno věnujeme technice, testujeme nasazení systémů a řešíme praktické věci, které v posádce často ustupují do pozadí kvůli administrativě. Tady se opravdu ponoříte do práce a můžete se soustředit jen na to, co děláte.
Zároveň se tu potkává celá komunita spojařů – navazují se vztahy, vyměňují zkušenosti. A to je důležité. Když pak v reálné situaci víte, kdo je na druhé straně spojení, jak pracuje a co od něj čekat, hned všechno funguje lépe.
Pokud někdo dočetl až sem, asi chápe, že spojařina je technicky náročná, ale i hodně zajímavá. Co vás osobně na té práci nejvíc baví?
Baví nás hledání nových řešení, zavádění technologií do praxe a to, že pracujeme s vybavením, které se neustále vyvíjí. Máme dnes jasné koncepce, víme, co chceme – jak na národní, tak na alianční úrovni – a to dává naší práci směr. Ten technologický posun je opravdu znát a je motivující být jeho součástí.
A co byste vzkázali někomu, kdo přemýšlí o tom, že by se k armádě – konkrétně ke spojovacímu vojsku – přidal?
Spojovací vojsko má před sebou velkou budoucnost. Technologie budou stále důležitější, ale bez schopných lidí samy fungovat nemohou.
Spojaři mají spoustu možností, kam se posouvat – od operátorů u jednotek na taktickém stupni až po architekty celých spojovacích systémů. Navíc spojařina v sobě obsahuje nespočet specializací, takže si může vybrat každý technicky založený jedinec. Klíčové je chtít na sobě pracovat, zlepšovat se a mít chuť učit se nové věci. A kdo tu chuť má, ten má u nás dveře otevřené.
